Andrej Zemandl je mužskou polovičkou projektu Rodinná psychologie , o kterém jste se mohli dočíst v minulém díle naší pravidelné rubriky Rituals. Po absolvování magisterského jednooborového studia psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského nabyl další certifikáty v oblasti párové terapie. Při práci s jednotlivci jsou pro Andreje východiskem znalosti, které získal jako frekventant dlouhodobého psychoterapeutického výcviku v Katatýmně-imaginativní psychoterapii (SSKIP) zaměřeném na hlubinnou práci s emocemi prostřednictvím imaginativních technik. Autentická, vědecky podložená práce s těžkými emocemi do velké míry definuje Andrejův přístup. Je mu také blízká práce se symboly, proto byl dlouhodobě účastníkem na skupinové sebezkušenostní a teoretické části výcviku v Analytické psychologii organizovaném ČSAP.

Co znamená být otcem v kontextu dnešní doby?

Náročnou, stále méně formální roli. Muž-otec má několik až protichůdných rolí. Má být opora pro ženu, angažovaný ve výchově, mimo domácnosti bojovat o živobytí - zvládat práci, tlaky a finanční zabezpečení, přičemž má pocit, že "ztrácí partnerku" a má se smířit s tím, že pravděpodobně bude v rodičovství "táhnout za kratší konec". Každopádně je to vystavění si nové role, která často nesmírně posílí identitu muže, dodá velkou část skládačky smysluplnosti v životě, zrelativizuje očekávání okolí ve prospěch vize vlastní rodiny. Opravdu, otcovství dá výjimečnou příležitost pro nalezení sebe sama a tedy i pro nalezení zdravé vzdálenosti od původní rodiny.

K čemu se má muž připravit po narození dítěte?

Že se bude on nějaký čas (rok, ale někdy i pár let) starat o partnerský vztah. Že partnerka po porodu pravděpodobně náhle začne působit méně zainteresovaně v partnerském vztahu. Měl bys také nastudovat jak vypadá baby blues, poporodní deprese a jak se liší. Žena po porodu prochází velkými změnami, mnohé jsou ovlivněny hormonálně a přivykání si na novou roli trvá delší či kratší dobu. Doporučuji poznávat tento proces, očekávání brát s rezervou a mít na paměti, že všechno se mění v čase. Zvědavost a objevování je dobrý přístup k tomu, abychom si jako nová rodina zvykli respektovat se navzájem.

Co otec potřebuje a málokdy si to přizná?

Kontakt s lidmi nebo jinými zdroji (hobby, sport, ticho). Sociální izolace je jeden z nejběžnějších zážitků, které přežívají otcové malých dětí. Život se nežije v extrémech a tak není žádoucí si udržet stejný společenský život tváří v tvář obrovské změně. Ale partneři by se měli dohodnout na tom, jak dopřát otci možnost „vyvětrat se“ i v období, kdy si to ještě máma nemůže dovolit – často tak alespoň jeden z páru dostane možnost dobít si baterky a působit podpůrně pro celou domácnost. Každý den s miminkem je jiný, tak spíše než nějaké pevné plány je třeba hledat způsoby jak využívat malých a spontánních příležitostí pro dobití baterek a prolomení pocitu, že jsme v tom sami/jsem v tom sám.

Mít příležitost poznávat dítě sám a dělat své výchovné „chyby“. Máma má na slaďování se s miminkem ve většině rodin přirozeně více času, ale táta je pozorován a často sám na sebe klade vysoké nároky. Ocenění, pocit důležitosti, potvrzení jeho místa v životě ženy.

Myslíte si, že jedním z úkolů otce je v jistém bodě „odpoutání“ dítěte od mámy za účelem osamostatňování se? Pokud ano, kdy tento moment nastává?

Nenazval bych to odpoutání. Pokud je máma primární pečovatel, otec je zdrojem rozmanitých rozvojových pobídek, které máma není schopna poskytnout. Otec má speciální místo, přináší něco kousek jiného, ​​ale stále velmi známé tomu, co dítě zná. Ideální je, je-li ve výchově přítomen od narození, resp. ještě prenatálně v míře, ve které to rodičům životní a socioekonomická situace dovoluje. Dítě ze dvou milujících náručí benefituje již v období před narozením.

Otcové většinou tráví s dětmi méně času než mámy. Znamená to, že by proto mohly být k dětem benevolentnější a více jim „dovolit“, resp. mít otevřenější hranice?

Chovají se jinak a výzkum potvrzuje, že dítě z této jinakosti benefituje. I kdyby nebyl sladěn s dítětem jako máma, je to přesně to, co dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje. Naopak, často vidíme, že otec je napojen na dítě více navzdory menšímu kontaktu. Chová se tedy odlišně, možná přísněji, možná benevolentněji, ale to je dobré.

Doporučili byste otcům budovat si vlastní rituály s dětmi?

Rituály jsou páteří každého dlouhodobého vztahu. Neuvědomujeme si to, a často se tomu bráníme ve prospěch spontánnosti, jako kdyby se autentičnost a pravidelnost vylučovaly. Ale v momentech zátěže, nejistoty nebo změny nám právě rituál ukáže sílu – dá nám jistotu, rovnováhu a vztah velmi posílí. Platí to pro partnerské pravidelné rande, rodinné oslavy, a rovněž pro náš vztah s dítětem. Ať je to pravidelná hra, sport, nebo čas vyhrazený pouze pro nás dva. Často rodiče uvidí až v náročných situacích – jakými jsou změna školy, rozvod nebo puberta – jakou míru bezpečí a jistoty jejich vztahu s dětmi dali rituály. Teprve tehdy si uvědomíme, jak silný zdroj a opora jsou pravidelné věci, které děláme spolu.