věnované mé prababičce, Anne Stráňavské (1908 – 1990)

Moje prababička z otcovy strany zemřela, když mi byly dva roky, ale její pohřeb si pamatuji dodnes. Silně na mě zapůsobila vůně kadidla a zpěvy v kostele. Smuteční rozměr této události jsem jako malé dítě vůbec nevnímala. Nyní na prababičku často vzpomínám. Těžko si umím představit člověka s větším podílem vnitřní svobody, odvahy a zejména obrovskou životaschopností, kterou svým příkladem vtlačovala do DNA všem svým potomkům.

Babka podnikatelka.

Za první republiky naše babička podnikala. Na Kysucích měla pole a co vypěstovala, jezdila vlakem (!) prodávat do Ostravy a Frýdku-Místku. Pradědeček, její manžel, šel jako dráteník do Německa vydělávat. 15 let byl v Německu a babička o něm nic nevěděla. Sama se musela postarat o děti, pole a dům. Když se dědeček s prázdnými kapsami vrátil nakonec domů, postarala se i o něj. Koupila malou Tatrovku, a teď už nejen své, ale také úrodu lidí z lazů, chodila na farmářské trhy prodávat. Po druhé světové válce a nastolení komunismu babičce a dědečkovi Tatrovku znárodnili, šicí stroj se zázrakem podařilo zachránit a zůstal v jejich osobním vlastnictví. Dědeček dostal práci na JZD na Zákopčí. Dělal závozníka na kdysi vlastní Tatrovce.

Anna Stráňavská ve zdravotnickém stejnokroji.

Porodní asistentka na motorce.

Když jsem jednoho dne zaskakovala v naší bývalé prodejně na Grosslingové v Bratislavě, zastavila se za mnou starší paní, hlasová pedagogička, která bydlela o ulici dál. Zapovídali jsme si o leccos, až jsme dospěli k tomu, že obě máme kořeny na Kysucích. Po chvíli se mě ptá: "A nevolala se Vaše prababička Stráňavská? Však ona mě odrodila, dosud mám od ní dečku, co dala mámě při porodu!" Prababička musela svou činnost přizpůsobit novému režimu. Na kysuckých lazích byl nedostatek lékařů. A když její podnikání kvůli komunistickým zákonům muselo skončit, udělala si ve svých 40 letech zdravotnický kurz v Martině. Babička měla úctu k živému, jednou zachránila poraněnou vránu a doma ji naučila několik slov. Aby se uměla v náročných kysuckých terénech rychle dopravit ke porodům, pořídila si motorku. Když můj otec s bratrancem byli u ní na prázdninách, nechala je samy jen pod občasným dozorem sousedů. Kluci měli tehdy 5 a 7 let. Pokud byl porod těžší, museli si poradit i pár dní na kysuckých lazích o samotě.

V Americe se neumírá.

Malý bratranec povyrostl a emigroval z komunistického Československa do Ameriky. Prababičce bylo smutno, že se jejich kontakt takto zkomplikoval. Přestože měla pevný kořen, když cítila, že je stará a blíží se jí konec, rozhodla se, že musí svého milovaného vnuka ještě naposledy vidět. Tajně prodala svůj byt a veškerý majetek, nikomu nic neřekla a koupila si letenku do New Yorku. Po přistání v USA se začala lidi na letišti ptát, jestli nevědí, kde bydlí její vnuk Lacko. Šťastnou náhodou policie sledovala ženu, která chtěla babičku okrást. Oklamala ji, že ví, kde její vnuk bydlí. Babičce nakonec vnuka pomohla najít newyorská policie, strýce našli a zavolali mu: "pane Stráňavský, máte tu babičku, pojďte si ji vzít." Babička ke svému překvapení v letadle, ani v New Yorku nezemřela. Po 3 měsících, kdy jí skončila víza, se vrátila zpět do komunistického Československa. O prababičku se po návratu s USA postarala moje teta a její vnučka, Julie Sýkorová. Prababičce pronajala v Žilině byt. Téměř rok po sametové revoluci zemřela na následky krvácení do mozku po operaci oka. A tak jsme 24. srpna 1990 tuto výjimečnou ženu pohřbili.

Svobodu je třeba bránit a vyživovat denně.

Moje prababička zažila různé politické systémy, vnitřní svobodu však nikdy neztratila. A kdo má úctu ke svobodě, nedovolí si omezovat a obírat o ni ani ostatní. Svoboda není výsledkem politického systému. Pokud k ní úctu nemáme, můžeme politický systém, ve kterém žijeme, nazývat jakkoli. V '89 roce se změnil náš politický systém, ale lidé zůstali stejní. Bez revoluce v ´89 bych sice tento článek nepsala, můj táta by se nevěnoval práci s oleji. Kdoví, co všechno by bylo jinak. Za 30 let jsme se však mohli přesvědčit, že nestačí přejmenovat systém. Možná máme více produktů, můžeme cestovat, legálně opustit tuto zemi, pokud z různých důvodů nesouhlasíme s děním v ní. Co jsme však zanedbali, je výchova k vnitřní svobodě. Náš práh morální bolesti je velmi vysoko, a protože jsme obklopeni nemorálním a neetickým chováním v tak vysoké míře, začíná se pro nás stávat normou.

Což je normální.

V tomto věku je normálně být nemocný, je normální, že politici zneužívají svou moc… Ale všichni víme, že to správné není. 'Normálním' jsme to udělali my, protože je to obecný standard. Ale mohlo by to být jinak. Když se nestaráme o zdraví, dennodenně spějeme blíže k tomu, že o něj přijdeme. A totéž je i v otázce svobody. I o tu se musíme dennodenně starat. Začít je třeba prevencí a samozřejmě od sebe. Je důležité připomínat si výročí sametové revoluce zejména proto, že svoboda není samozřejmost. A posuďme sami, kolik nám z ní opravdu ještě zbylo.