Následující text je osobní reflexe psycholožky Jany Zemandl o péči o sebe z perspektivy každodenní praxe. Nejde o odborný článek ani terapeutický návod, ale o esej k přítomnosti.
Autorka v něm poukazuje na rozdíl mezi péčí jako výkonem a péčí jako kvalitou prožívání.
Text se soustřeďuje na obyčejné situace a drobné rituály, které mají regulační a ukotvující účinek. Připomíná, že péče o sebe se neděje v plánech ani v budoucnosti, ale v tom, jak jsme přítomni v konkrétním okamžiku.
V mém životě se hodně starám o jiné, dávám jim plnou pozornost. Je to také moje práce a mám k tomu hodně vzdělání.
Ale nejdůležitější podmínka této práce je starat se o sebe. K tomu mám méně vzdělání. Všechno co potřebuji, je vnímavost. Mám všechno, co potřebuji.
Není to totiž o tom, co dělám.
Je to o tom, jak jsem přitom přítomna.
Můžu být na nejúžasnějším místě světa a můj nervový systém bude v napětí.
Nebo můžu sedět na gauči pod zelenou dekou, cítit její hebkost na pokožce, teplo, které se do mě vpíjí, a vůni čaje, která mě jemně obklopí.
A v té chvíli můj nervový systém dostane vydatnou dávku ošetření.
Péče o sebe není o výkonech, plánech ani „zlepšování se“.
Je o kontaktu.
O těch chvílích, kdy jsem skutečně tady.
Když dovolím, aby se mě svět dotkl.
Připravila jsem si kávu.
Ne proto, že ráno piji kávu. Ale proto, že ji chci cítit.
Vůni, chuť, teplo v rukou. Zvuk vody, která protéká přes filtr.
Je to malý rituál, který mi říká – jsem tady. Dýchám. Cítím.
Takové chvíle jsou pro mě zdrojové.
Ne jako odměna, ale jako návrat.
Vůně aromalampy. Světlo svíčky. Teplo deky.
Kniha, která mě zjemňuje zevnitř.
Hudba, která mě rozplaví.
Dotek přírody, vůně dřeva, smích dětí.
A někdy jen ticho.
Kontakt je pro mě místem, kde se život děje.
Ne v tom, co bylo, ani v tom, co bude.
Ale v tom okamžiku, kdy se mě něco dotkne a já se nechám dotknout.
Když se dívám — a na chvíli opravdu vidím.
Ne jen věci, ale krásu, která je v nich přítomna.
Někdy je v jednom pohledu všechno.
Dotek reality, jemnost, smysl.
A někdy se to stane jen na pár vteřin – ale stačí to.
Protože právě v těch chvílích se můžu spojit s tím, do koho očí dívám.
Běh lesem, když noha dopadá na udupanou zem a vnímám která část chodila se dotkla nohy první. Zrychlený tep, chlad vzduchu, rytmus, ve kterém se rozpouští vše, co se ve mně nasbíralo.
Ne pro výkon, ne pro čísla, ale proto, že každým krokem se znovu napájím.
Na sebe. Na přírodu. Na život, který skrze mě proudí. Myšlenky volně proudí a filtrují se. V běhu se děje hodně s mými myšlenkami.
I krása je forma kontaktu.
Ne ta zachycená na fotografii, ale ta, která se děje — v jednom pohledu, v jednom nádechu.
Moje péče o sebe není o tom, co udělám, ale jak přitom jsem.
Když se zastavím, zjemním, a dovolím, aby mě obyčejné chvíle oživily. Vůně kořenové zeleniny.
A tehdy – bez úsilí – v sobě znovu nacházím hluboké ukotvení.
Můj nervový systém se rozpouští v šálku kávy, ve světle svíčky, v jednom hlubokém nádechu.
Gestalt říká, že v plném kontaktu je přítomen celý svět.
A někdy opravdu stačí jen jeden pohled.
Zachytit světlo na listech, změnu v očích které se upřeně dívají do sebe, vůni rozmarýnu.
A na okamžik pocítit: jsem tady. Jsme tady. ZDE neexistuje žádná obava. Tady je svoboda a můj nerovvý systém má možnost se s ní setkat.
- Jana Zemandl
