Abychom mohli budovat zdravé a naplněné vztahy, potřebujeme začít u sebe. Jak si stanovovat hranice bez pocitu viny? Proč je sebeláska základem každé lásky? A jak rozpoznat, když se ve vztahu ztrácíme?

S psycholožkou Janou Zemandl jsme si povídali o tom, proč je důležité umět říct „dost“, jak si stanovit hranice bez pocitu viny a proč skutečná láska začíná u nás samotných.

Proč jsou osobní hranice důležité a jakou roli hraje sebeláska při jejich stanovování?

Představ si, že jsi zahrada. Pokud bys neměla plot, kdokoli by mohl vejít, pošlapat květiny, zasadit, co chce, a odnést si všechno, co se mu zlíbí. Časem by zahrada ztratila svou krásu i sílu. Podobně fungují osobní hranice – jsou pomyslným plotem, který nás chrání. Naši energii, emoce, sny a hodnoty.

Hranice jsou místo utkání

Často se setkávám s představou, že mít hranice znamená být tvrdý, uzavřený či egoistický. Ve skutečnosti jsou hranice spíše než brána, přes kterou vpouštíme pouze to, co je pro nás bezpečné a zdravé. Hranice nejsou o krutosti a odmítáni. Hranice jsou o tom, že nabídnu jiným místo, kde se umíme setkat. S někým přehodíme pár slov stojící u brány, někoho si chceme držet za plotem té vzácné zahrady, jiného pozveme dovnitř. No nenechám ho šlapat po růžích, ale nabídnu mu, kde může stát aby cítil jejich omamnou vůni.

Sebeláska jako základ pevných hranic

Abychom si dokázali stanovit hranice, potřebujeme něco velmi důležitého – mít rád sebe sama. Neznamená to nerealistické představy o vlastní výjimečnosti, ale hluboké uvědomění si vlastní hodnoty. Akceptování sama sebe. Laskavost vůči sobě v různých situacích. Vnímavost vůči sobě. Vnímavost je předpokladem toho, že umíme rozpoznat, kdy nás něco vyčerpává, kdy nám něco ubližuje, kdy je čas říct „dost“, ale i kdy je čas říci „ano“.

Často se bojíme nevyhovět jiným nebo říci svůj názor ze strachu, že někoho zklameme. Ale právě v momentě, kdy se rozhodneme respektovat i sebe, dáváme druhým příležitost vidět naši skutečnou hodnotu.

Jak začít?

Pokud jsme dosud nekladli důraz na své hranice, možná nevíme kde vlastně začít. Zde je několik tipů, které mohou pomoci:

1. Všímejme si svého prožívání - Pokud se při některých situacích cítíme frustrovaní nebo vyčerpaní, je to signál, že hranice již překročeny byly.

2. Začněme malými „ne“ – Zkuste říci „ne“ na drobnosti, jako je například něco malého v domácnosti, co dělám každý den, ale dnes si dovolím to neudělat.

3. Komunikujme jasně a s respektem - Hranice neznamenají agresi. Vyjádřete klidně a pevně co chceme a nabídněme alternativu. Například: „Teď potřebuji čas pro sebe, můžeme si popovídat za hodinu?”

4. Nebojme se pocitu viny - Je normální, že nás může trápit, že jsme někomu nevyhověli. Znamená to, že jsou pro nás důležití. Připomeňme si, nicméně, že naše potřeby jsou důležité stejně a jistě se nám podaří najít řešení, které zohledňuje přiměřeně oba.

5. Buďme důslední – Pokud jednou nastavíme hranice, dodržme je. Lidé si rychle zvyknou na to, jak s námi mohou zacházet.

Jak sebeláska pomáhá definovat a udržovat zdravé hranice ve vztazích?

Vztahy jsou nádherným propojením dvou světů. Ale pokud se v nich postupně ztrácíme, přestáváme cítit, kde končíme my a kde začíná ten druhý. Hranice zajišťují kontakt se sebou samým. Neboť jen když jsem v kontaktu se sebou samým, vím být ve skutečném kontaktu s druhým.

Jak rozpoznat, že ve vztahu přesahujeme své hranice na úkor vlastní pohody?

Představme si, že máme batoh. Každý den do něj vkládáme své starosti, očekávání druhých, povinnosti, které jste přijali ze strachu, že někoho zklameme. Ze začátku se zdá, že ho uneseme. Ale postupně se batoh plní, je těžší, začíná nás bolet záda. Až jednoho dne si uvědomíme, že se pod tou váhou sotva hýbeme.

Takto přesně vypadá překračování vlastních hranic. Nenastává ze dne na den – je to pomalý proces, ve kterém dáváme víc, než si můžeme dovolit, dokud nezůstaneme vyčerpaní.

Jak poznat, že je náš batoh už příliš plný?

• Jsme unavení, i když jsme si fyzicky odpočinuli. Psychická únava je často znakem toho, že dáváme příliš mnoho energie směrem ven a málo sobě.

• Začínáme cítit frustraci nebo tichou vztek. Když v sobě potlačujeme potřeby, dříve či později se to projeví hněvem – vůči druhým nebo sobě.

• Máme pocit, že jsme ve vztahu „menší“. Pokud se neustále přizpůsobujeme a bojíme se vyjádřit své potřeby, protože by to mohlo narušit harmonii, pravděpodobně jsme se ztratili ve snaze být pro druhého dostatečný.

• Naše intuice nám říká, že něco není v pořádku. Naše tělo a mysl vědí, kdy něco není správné. Máme-li pocit, že se dusíme nebo ztrácíme sebe, je čas zastavit se a zamyslet.

” Hranice nejsou o tom, abychom si stavěli zdi – jsou o tom, abychom si dovolili dýchat.”

Může mít člověk bez sebelásky problém říci „ne“?

Představme si dítě, které touží po lásce. Snaží se být dobré, neprotestuje, plní očekávání dospělých, protože věří, že jen tak si zaslouží pozornost a přijetí. Mnozí z nás takové dítě stále nosí v sobě. Když nemáme dostatek bezpečí, jistoty, sebelásky a sebedůvěry, můžeme se bát říci „ne“, protože se podvědomě obáváme, že tím ztratíme lásku. Myslíme si, že pokud nevyhovíme, budeme méně hodnotní, méně potřební. Nemilovaní.

Výzkumy ukazují, že lidé, kteří mají nízké sebevědomí, častěji trpí něčím co bychom nazvali „přílišná vstřícnost“. To znamená, že místo toho, abychom chránili vlastní potřeby, se snažíme vyhovět druhým, často i na úkor sebe. Říci „ne“ však není odmítnutí vztahu. Je to přijetí sebe sama. Je to hledání svého místa v našem vztahu. Je to hledání místa setkání, které zohledňuje nás oba.

Když se naučíme odmítnout to, co nám nevyhovuje, vytváříme prostor pro to, co nám prospívá. Což sluší naším vztahům. Sebeláska nás učí, že i když někoho zklameme, stále jsme hodni lásky. Protože skutečné vztahy nejsou založeny na bezmezném dávání, ale na vzájemném respektu.

Jak naučit partnera respektovat naše potřeby a hranice bez pocitu viny?

Mnozí z nás si myslí, že pokud nastavíme hranice, ublížíme druhým. Hranice ale naopak jsou o ochránění vztahu. Pokud chceme, aby náš partner respektoval hranice, musíme si je sami nejprve dovolit cítit a sami respektovat. Mnozí si ve snaze vyhovět jiným ani nedovolíme dostatečně cítit, co nás bolí a co dělá radost. Měli bychom si dovolit respektovat sami sebe a považovat se za stejně důležité jako je partner.

Jak to udělat bez pocitu viny?

1. Komunikujme klidně, ale pevně. Namísto toho, abychom partnerovi říkali, co dělá špatně, zkusme se soustředit na to, co potřebujete. Například: "Cítím se vyčerpaná, když nevím, kdy budu mít čas pro sebe. Potřebuji, abychom se o tom dohodli."

2. Nenechme se zmanipulovat pocitem viny. Pokud druhý člověk reaguje hněvem nebo výčitkami, neznamená to, že děláme něco nesprávného. Znamená to jen, že se učí, kde jsou vaše hranice. Může se mu to nelíbit.

3. Ukažme, že respektujeme hranice i my. Pokud chceme, aby náš partner respektoval nás, musíme totéž udělat pro něj. Respekt je vzájemná cesta.

4. Neomlouvejte se za své potřeby. Potřebovat prostor, čas či emocionální podporu není sobecké. Je to nezbytné pro zdravý vztah.

5. Pokud pociťujeme vinu, potvrďme samým sobě, že je v pořádku cítit v této situaci vinu .

Hranice nejsou o trestání druhých - jsou o tom, abychom se ve vztahu cítili autenticky, bezpečně a svobodně zároveň.

Jaké jsou první kroky ke zlepšení vztahu k sobě, abychom uměli stanovit zdravé hranice?

1. Uvědomit si, že hranice chrání naše vztahy a umožňují druhým potkat nejlepší verzi mě. Nepřetíženou, odpočatou, postaranou. Mé pocity a potřeby jsou stejně důležité jako pocity jiných.

2. Začít malými kroky. Nemusíme měnit celý svůj život. Zkusme nejprve odmítnout jednu věc, která nás unavuje, nebo si vyhradit čas pro sebe bez pocitu viny.

3. Naučit se jasně komunikovat . Namísto „to je v pohodě” zkuste říct „teď na to nemám kapacitu” a nedodávejme žádná vysvětlení, obhajování se. Pokud pociťujeme vinu, řekněme si v duchu: „Je v pořádku, že teď cítím vinu”.

4. Praktikovat sebelásku každý den . Sebeláska není jen koupel s voňavou svíčkou. Je to každé „ne“, které si dovolíme říci, a každé „ano“, které dáváme sami sobě.

5. Nebát se nepohodlí . Když si začneme nastavovat hranice, někteří lidé se budou cítit nepříjemně. To neznamená, že děláme něco špatného. Znamená to, že se učíme milovat sami sebe a učíme jiné vidět nás takové, jací jsme. Láskyhodných a krásných. Přesně takové, jací jsme.

Když si dovolíme milovat sebe, učíme druhé, jak nás mají milovat.

Hranice a sebeláska jsou dvě strany jedné mince. Dovolíme-li si vidět a chránit sebe, učíme i druhé, že respekt je základem zdravého vztahu. A když si konečně dovolíme dýchat, zjistíme, že vztah a láska může být místem, kde jsme opravdu sami sebou. Naše vztahy nabydou hlubšího a plnějšího rozměru. A to nám všem přeji.

 

---

 

Rozhovor o hranicích s psycholožkou a spoluautorkou úspěšné knihy "Psychologie pro milující rodiče" - Janou Zemandl z Rodinná psychologie.