Zdenka Koristek, absolventka Zdravotní psychologie na Univerzitě v Cardiffu a certifikovaná 'Professional Solution Focused Brief Coach', s námi sdílí její vhledy jak s sebou pracovat v náročných obdobích.

Zaměřme se na to, co chceme, ne na to, co nechceme – podporujeme tak změnu v sobě i v okolí.

Upřímně. Stalo se vám někdy, když jste procházeli těžkými časy, že hluboko v sobě jste věděli, cítili, vnímali, co byste tehdy potřebovali, aby vám bylo alespoň o kousek lepší?

A možná i ne. Věděli jste však, že to, co od sebe očekáváte nebo co očekává okolí, nemusí být vaším řešením? Místo toho, jste od sebe chtěli a vyžadovali cosi jiného, ​​rychleji, hned, jinak, tak jak to má vypadat, když to je 'správné'? A to pak nevedlo k ničemu. Naopak jste dospěli k ještě větší frustraci.

Nebo jste byli konzistentní, dokázali jste to. Řekl jste si, dal/a jsem to. Ubralo vám to však příliš mnoho energie a mnoho jiného. 'Cost efektivita' nebyla v rovnováze.

Přirovnala bych to k letu letadlem, kdy si máma musí nasadit kyslíkovou masku jako první, aby zachránila své dítě. Pokud by si masku nasadila nesprávně, dokázala by přežít, ale vedlo by to ke kyslíkovému dluhu, a následně k dalším problémům, které by se mohly projevit později.

Od mnoha lidí různého věku, profesí poslouchám podobné příběhy. A když se jim to podaří jinak, tak skutečně zevnitř, od srdce, jakoukoli situaci dokážou zvládat lépe, po svém, autenticky. Bez kyslíkového dluhu. Já za sebe jsem si podobných příkladů zažila víc. A stále mi do života podobné situace přicházejí.

Po mých mnoha více či méně úspěšných pokusech se učím více poslouchat sebe, umět věci nechat tak, dovolit si zastavit a vytvořit vlastní způsob, jak to nejlépe dokážu zvládnout já. Já v mém světě, s mými možnostmi, schopnostmi, s mou motivací, silou.

Překreslit si to na můj způsob psaní poznámek, dokonce i použít mé oblíbené barvy, pohrát si s designem tak, jak se to líbí a vyhovuje mně, tomu dává tu mou pravou esenci. Tu, která je pro mě ta opravdu nej. Tu, díky které jsem sama sebou. Ta, která se mi může měnit, rozvíjet. Ta, která mě někdy přestane bavit, nefunguje a i to je docela v pořádku. Ta, se kterou si můžu svobodně hrát a experimentovat.

Koloběh? Cyklus? Proces změny?

Jakkoli to nazvu, vnímám to, že když sama dokážu zvládnout těžkou situaci po mém, tak opravdu autenticky, s mým vlastním řešením, pak jsem schopna tak skutečně, autenticky a opravdu upřímně být oporou jiným. Aniž by to mně samé bralo sílu, právě naopak.

My jsme systém. Všichni jsme součástí systému. Navzájem se ovlivňujeme. Urovnáme-li si v našem systému myšlenky, naučíme se zvládat různé situace, dokážeme podpořit i zcela jiný systém. Podpoříme někoho jiného. Možná inspirujeme, motivujeme nebo podáme pomocnou ruku. Zaměříme se tak na to, čeho chceme nejen na sobě, v našem osobním systému, ale i ve světě (v systému) víc. Budeme šířit principy hojnosti, empatie, porozumění, přízně a lásky.

Na co zaměříme pozornost, to poroste. I to jsou principy 'solution focused' přístupu. Když věnujeme čas svému dítěti může prosperovat, když věnujeme čas svému tělu, uvidíme výsledky, když věnujeme pozornost tomu, co chceme, aby bylo kolem nás, je toho víc než do té doby.

Krásným příkladem je i to, jak se dokážeme semknout, když do naší země přicházejí lidé, kteří přišli ze dne na den o své domovy, blízké. Nezávisle na postavení, vzdělání, věku. Nabízíme své domovy, materiální pomoc, podporu. Slova jako „Kdybych byla ve stejné situaci, také bych byla vděčná, kdyby se našel někdo, kdo mi pomůže.“ Nebo „Já už vše potřebné mám, pomozte prosím i jiným“ (žena s dítětem, kterou ubytovali ve svém bytě a nabídli jí peníze na nejbližší čas). A toto se zde i dnes děje v našem společném systému. Máme schopnost zaměřovat se na to, čeho chceme vidět kolem sebe víc.

Jak zvládat obtížné životní situace podle sebe

• dopřát si, dovolit si cítit cokoliv (hněv, strach, úzkost, bezmocnost, lásku, naději.. Dovolit si mít celou škálu odstínů (i šedé), bez pocitu viny.

• udělat s tím to, co tehdy potřebujeme (vyplakat si, povídat, vykřičet se, být v tichu, prodýchat.. (možná cosi úplně jiného, ​​nebo i kombinace) a nechat to projít. Experimentovat s tím a všímat si, kdy nám je byť jen o malý kousek lepší.

• neztotožňovat se s problémem, nezosobňovat si ho (to, že jsem rozzlobená, neznamená, že jsem agresivním člověkem, je to jen emoce, která projde. To, že se cítím bezmocná, neznamená, že nejsem schopna cokoliv dělat. To, že jsem nemocná, neznamená, že onemocnění jsem já, ale jsem to, ale jsem smutná já prožívám smutek). Toto nastavení nám dá možnost pracovat se svým postojem, získáme nadhled. Snáze zvládáme smutek, když se nepovažujeme za smutnou osobu, ale víme, že smutek je jen emoce, která projde.

• přijetí sebe a toho, co zažívám. Vědět to nechat projít, nesoudit sebe ani jiné za to, co a v jaké míře potřebují.

• říct si, co nechceme a zaměřit svou pozornost na to, co chceme místo toho.

• soustředit se na 'tady a teď', na mou sféru vlivu hned tady a teď. Soustředit se na malé kroky.

Co můžu udělat právě teď v tomto momentě? Když to udělám (i když ještě nevím jak), co bude pro mě jiné?

Dokážeme si tak přesně říci, co je v naší sféře vlivu. Některé věci nedokážeme ovlivnit, ale některé naopak ano. Budeme se moci soustředit přímo na 'tady a teď' – na to, co můžeme, ne na to, co nemůžeme.

Toto dokáží s velkou pokorou a silou i mnohé ženy s onkologickým onemocněním, i když toho, co některé mohou, je už opravdu málo. To, že se soustředí zejména na to, co stále mohou jim dává svobodu a možnost být tady a teď, tak jak si to přejí ony. Jsem vděčná, že jsem mohla potkat a učit se od mnoha, jak tuto svoji schopnost neustále posilují.

• soustředit se na vlastní zdroje

Díky čemu to zvládám takhle, a není mi ještě těžší/horší? Jak jsem to dokázala? Jak jsem k tomu přispěla Já?

Každý z nás už má v sobě mnoho zdrojů, díky nimž dokáže například ráno vstát z postele. Díky čemu jsem to dnes dokázala? Dopřejte si čas, popřemýšlejte. Mám absolutní důvěru a jistotu v to, že vy sami jste přispěli k tomu, že danou situaci zvládáte tak jako nyní, a ne hůře.

• vytvářet si své nové zdroje, možnosti. Buďme kreativní. Najděme to, co bude fungovat nám.

Když bych byla jen o malý kousek méně vystresovaná/ý, úzkostlivá/ý, rozzlobená/ý…co je pro mě jiné? Co dělám jinak? Díky čemu?

Tak jak vím, že všichni máme stávající schopnosti a sílu, vím, že si každý z nás umí najít i nové možnosti, jak dokáže různé věci zvládat. Své vlastní. Ty nejsou neměnné. Někdy nám víc funguje to, jindy něco docela jiného. Děti jsou mistry v tom, že dokážou naprosto flexibilně, přirozeně vymýšlet a zkoušet nové možnosti. Dělají to tak, aby jim bylo co nejlépe. Experimentují, hrají si. Beze strachu a svobodně.

I když zvládání těžkých životních situací je velmi náročné, bolestivé, stresující, přemýšlím, že bych si tu dětskou vlastnost hry a experimentování ráda nechala. Zkoušet, pozorovat kdy mi je o kousek lepší než kdy jindy. Dělat toho víc. A když to přestane fungovat, nechat to tak, neupínat se na něco, a najít cosi zcela jiného, ​​co mi bude fungovat. Zaměřovat se na to, co chci, a ne na to, co nechci.

Věřím, že nám to vnese nový rozměr do zvládání složitých životních situací. Stejně jako pochopení, že každý to můžeme mít docela jinak. A je to v pořádku. Jelikož jsme součástí systému, jeden na druhém závisíme. Už jen když se o sebe postaráme, a zaměříme se na to, co chceme, mění nejen náš osobní systém, ale systém nás všech.. (ale bez toho, abychom šli na kyslíkový dluh).

Zdenčinu ​​pomoc můžete vyhledat prostřednictvím jejího webu: http://zdenkakoristek.com .